V nedávné době jsem si přečetl životopis Tomia Okamury nazvaný příznačně „Český sen“. Knihu sepsal Tomiův dlouholetý kamarád Jaroslav Novák Večerníček. To určitě není na škodu, bohužel to knize dává i některé, ne příliš příjemné rysy.

Možná právě proto, že jsou tyto dvě osoby takoví přátelé, píše Novák více osobně, což může na čtenáře působit zvláštním dojmem. Novák také v knížce přímo kritizuje prostředí české politiky, což je sice přímo spjato s Okamurou, ovšem ve čtenáři to budí dojem, jako by psal Novák hlavně o svých zkušenostech a Okamura byl až na vedlejší koleji. Co se týče stylistického zpracování knihy, objevuje se v článku opět samé „Tomio tohle… a Tomio tamto“ atd. Tento styl čtenáře jakoby uspává, což také rozhodně není dobře. Je vidět, že psaní biografií není Novákův žánr, což mu rozhodně nedávám za zlé, jen to v knize občas působí jako rušivý element.

Abych ovšem jen nekritizoval, kniha se mi obsahově velmi líbí. Je zajímavé zjistit, kam až to může cizinec dotáhnout i přesto, že ve své zemi by byl např. popelářem. Tomio Okamura je podle mě příkladem dobrého a čestného podnikatele, kterých u nás sice není málo (hlavně drobní podnikatelé), ale rozhodně by jich mohlo být více.

Každopádně jsem nikoho nechtěl od čtení knihy odradit, naopak všem bych ji doporučoval. Můj článek je spíše taková příprava na to, na co „nepříjemného“ se v knize máte připravit.

Blíží se nám volby a opět jsem znechucen. Před podzimními volbami to bylo kvůli negativní kampani, teď ale z jiného důvodu…

Předem doznávám. Nikdy jsem nebyl a ani nechtěl být voličem ČSSD. Ať byl v čele strany Gross, Špidla nebo i Paroubek. Ano, uznávám, pan Paroubek má občas „své dny“ (např. přirovnání voleb 2006 k únoru 1948).  Pro jeho výroky, ale i pro jeho chování vůči studentům, ho nemám rád.

Ovšem řeči pana Paroubka jsou nic ve srovnání s tím, co se v posledních dvou dnech událo. Stačí si jen přečíst nadpisy z novin: „Žhář podpálil předvolební stánek ČSSD“, nebo „Bohuslav Sobotka dostal na mítinku ČSSD pěstí“.

Chápu, že někteří lidé vidí v panu Paroubkovi a „jeho“ současné ČSSD zlo hraničící s komunismem a považují jeho předvolební sliby za nesplnitelné. Ale to ještě není důvod k útokům a ke konání krminálních činů.

Už před neuskutečněnými podzimními volbami se objevilo několik studentů, kteří zasypávali vedení sociálních demokratů na mítincích vejci.

Opravdu si takhle představujeme demokracii? Jak řečeno, opravdu se neztotožňuji s volebním programem ČSSD, naopak, mam zcela opačný náhled na svět, ale odsuzuji všechny, kteří tento nesouhlas vyjadřují agresivními metodami.

A nakonec jedna poslední výzva: jděte k volbám, vyjádřete svůj názor!

Dnešním dnem, prvním prosincem, vstupuje oficiálně v platnost Lisabonská smlouva. Dlouho jsem přemýšlel, jestli bych se k takovému tématu měl vyjadřovat, ale nedá mi to. Jak jistě již někteří z vás víte, zastáncem LS rozhodně nejsem. Dlouhou dobu jsem fandil prezidentu Klausovi v jeho boji, avšak na druhou stranu dokážu pochopit to, proč se nakonec rozhodl podepsat a to i přesto, že doznal, že rozvažoval nad abdikací.

O tématu se dlouho diskutovalo všude, kam se jen člověk podíval. Pojďme se však podívat na LS trochu z druhé stránky pohledu. Česká republika se stává obětí jakési vyšší moci, která si usmyslela, že celá Evropa by se měla pohyboval regulovaně a jednotně za společným cílem.

Nepřipomíná to něco? Nepřipomíná toto – úmyslně takto formulované – heslo něco, čeho jsme se před dvaceti lety vzdaly. Pomalu jako bychom se vraceli zpátky v čase do éry komunismu, tentokrát ovšem „demokratickou“ cestou. Demokratickou dávám schválně do uvozovek, protože víme, jak francouzský prezident Sarkozy vyhrožoval, že nepodepíše-li Klaus LS rychle, zbytek Evropy si rychle najde jinou smlouvu, kterou mezi sebou uzavře pouze jádro EU.

Pamatujeme si také exministra školství, který se ohrazoval velkými slovy o vlastizradě jakožto možnému důvodu pro odvolání prezidenta republiky z funkce.

Zpátky ale k významu LS. Ano přináší nám výhody, například se na nás nebudou všichni koukat jako na „ty, co nepodepsali“, třeba při přerozdělování peněz z Evropských fondů. Ale na druhé straně – tím, že jsme LS podepsali, ztratili jsme určitou část české státnosti. Evropská unie se nezadržitelně blíží ke svému ideálu „Spojených států evropských“. Jenže má to jeden háček. V Evropě, kde vznikly zěme již před několika sty lety, není možné již prosadit model, kdy, když se vás někdo zeptá, jaké národnosti jste, odpovíte, že jste na prvním místě Evropan a až na druhém Čech. V USA to tak ale je a proto si šéfové EU, hlavně pan Sarkozy myslí, že by to tady šlo taky.

Tak to tady ale, doufám, nikdy nebude. A aby tomu tak nebylo, je třeba se zamyslet…

V neděli se hrálo první kolo fotbalové Gamrbinus ligy po zimní přestávce. S novými pravidly. Ne snad fotbalovými, ale bezpečnostními. Na stadionech nově nehlídkuje Policie ČR, ale o pořádek se starají bezpečnostní služby. Hned v tomto prvním víkendovém kole nový systém zklamal – při rizikovém utkání Brna s Baníkem Ostrava. A to ještě před začátkem zápasu. Již bylo napsáno několik článků o tom, že chuligáni se pořádkové služby nebojí, že z ní nemají takový respekt. Proti obrněným policistům, neboli autoritě, která narozdíl od pořadatelů má i pravomoce si toho výtržní fanoušci tolik nedovolí.

Vedení Baníku přišlo s novinkou, která by měla situaci vyřešit. Již kdysi tento model zkoušeli na jednom ze zápasů v pohárové Evropě a osvědčil se: prodávání lístků fanouškům pouze po předložení průkazu totožnosti. Jeho jméno je poté natisknuto na vstupenku a slouží pořadatelům soupeře k případnému zamezení vstupu osoby na stadion.

Ostravští funkcionáři se již dohodli se zástupci Slavie, kde Baník hraje 9. března. Problém může podle mě nastat v tom, že nikdo neví, co bude dělat takový pořadatel, když se okolo něj shlukne několik „skalních příznivců“, kteří se budou domáhat vpuštění svého kamaráda na stadion a klidně všemi způsoby.

Je hodně zápasů, na které není zásahu Policie ČR potřeba, avšak je třeba si uvědomit, že jde i o obyčejné fanoušky, co jdou na fotbal kvůli radosti z pohledu na hru, nebo s vidinou párku a piva. Hlavně kvůli takovýmto obyčejným fandům by měla PČR na vytipovaných rizikových zápasech hlídkovat a to bezplatně. Vždyť může jít koneckonců o zdraví kohokoliv, kdo se na stadion odváží vstoupit.

Ostatně … zajímalo by mě, jak dopadne – z pohledu bezpečnosti – zápas Baníku třeba se Spartou.

Každý týden ze soboty na neděli si přivydělávám na brigádě – v distribuci novin. Ne snad, že bych je rozvážel, ale pracuji tam a těch pár peněz se studentovi hodí. Vracím se domů kolem druhé až třetí hodiny a vždy před spaním si pouštím televizi.

Nedávno jsem při listování neobjevil žádný zápas NHL – oblíbenou zábavu, při které usínám snad každý týden. U hokeje to chvíli trvá, než člověk usne, ale alespoň občas uvidí trochu pohlednějších zápasů, než se hrají u nás. Vzhledem k tomu, že jsem byl už hodně unaven, hledal jsem v TV něco, u čeho bych usnul rychle – snad jen podotknu, že víceméně nikdy neusínám se zhasnutou televizí, zřejmě síla zvyku.

… a pořad přímo stvořený k usínání jsem našel – vysílání záznamu zasedání Poslanecké sněmovny. Lidé často nadávají na to, že politici v parlamentu jen spí a že nic nedělají. Ale řekněte mi – vám by se nechtělo usínat u toho, když ministr zemědělství Gandalovič asi deset minut rozpravuje nad koncepcí registrace sadby obilovin, či o čem to vlastně mluvil. Vydržel jsem ho poslouchat kupodivu celou, dobu – zajímalo mě, jestli z toho vznikne něco kloudného. Nezvniklo. Poslanci se dostali k hlasování a u toho už jsem mohl klidně spát, což se mi ostatně celou dobu již chtělo. Aspoň vím, že příště můžu nad vážnými tématy našich zákonodárců nerušeně zdrhat do říše snů.