Dnešním dnem, prvním prosincem, vstupuje oficiálně v platnost Lisabonská smlouva. Dlouho jsem přemýšlel, jestli bych se k takovému tématu měl vyjadřovat, ale nedá mi to. Jak jistě již někteří z vás víte, zastáncem LS rozhodně nejsem. Dlouhou dobu jsem fandil prezidentu Klausovi v jeho boji, avšak na druhou stranu dokážu pochopit to, proč se nakonec rozhodl podepsat a to i přesto, že doznal, že rozvažoval nad abdikací.

O tématu se dlouho diskutovalo všude, kam se jen člověk podíval. Pojďme se však podívat na LS trochu z druhé stránky pohledu. Česká republika se stává obětí jakési vyšší moci, která si usmyslela, že celá Evropa by se měla pohyboval regulovaně a jednotně za společným cílem.

Nepřipomíná to něco? Nepřipomíná toto – úmyslně takto formulované – heslo něco, čeho jsme se před dvaceti lety vzdaly. Pomalu jako bychom se vraceli zpátky v čase do éry komunismu, tentokrát ovšem „demokratickou“ cestou. Demokratickou dávám schválně do uvozovek, protože víme, jak francouzský prezident Sarkozy vyhrožoval, že nepodepíše-li Klaus LS rychle, zbytek Evropy si rychle najde jinou smlouvu, kterou mezi sebou uzavře pouze jádro EU.

Pamatujeme si také exministra školství, který se ohrazoval velkými slovy o vlastizradě jakožto možnému důvodu pro odvolání prezidenta republiky z funkce.

Zpátky ale k významu LS. Ano přináší nám výhody, například se na nás nebudou všichni koukat jako na „ty, co nepodepsali“, třeba při přerozdělování peněz z Evropských fondů. Ale na druhé straně – tím, že jsme LS podepsali, ztratili jsme určitou část české státnosti. Evropská unie se nezadržitelně blíží ke svému ideálu „Spojených států evropských“. Jenže má to jeden háček. V Evropě, kde vznikly zěme již před několika sty lety, není možné již prosadit model, kdy, když se vás někdo zeptá, jaké národnosti jste, odpovíte, že jste na prvním místě Evropan a až na druhém Čech. V USA to tak ale je a proto si šéfové EU, hlavně pan Sarkozy myslí, že by to tady šlo taky.

Tak to tady ale, doufám, nikdy nebude. A aby tomu tak nebylo, je třeba se zamyslet…